Úryvky z Příběhů síly 1.

23. září 2007 v 21:25 | Carlos Castaneda - Příběhy síly |  Čo ma zaujalo
"Mám dojem, že trochu mateš pojmy. Sebedůvěra bojovníka není sebedůvěrou průměrného člověka. Průměrný člověk vyhledává jistotu v očích přihlížejících. Tomu pak říká sebedůvěra. Bojovník usiluje o bezchybnost ve svých vlastních očích a říká tomu pak pokora. Průměrný člověk je připoután ke svým bližním, zatímco bojovník je připoután pouze k sobě. Možná že se jen honíš za nedosažitelným. Tobě jde o sebedůvěru průměrného člověka, zatímco bojovník je připoután pouze k sobě. Možná že se jen honíš za nedosažitelným. Tobě jde o sebedůvěru průměrného člověka, zatímco bys měl usilovat o pokoru bojovníka. A v tom je markantní rozdíl. Sebedůvěra znamená, že něco víš najisto, určitě, zatímco pokora znamená, že svoje činy provádíš bezchybně a že ani tvoje pocity nemají chybu."
"Snažím se žít tak, jak mi doporučujete. Možná, že nejsem úplně nejlepší, ale určitě to dělám, jak nejlíp umím. Je tohle bezchybnost ?"
"Ne. Musíš si vést ještě líp. Neustále musíš sám sebe postrkovat za svoje vlastní meze."
"Ale to by bylo šílené, done Juane. To přece nikdo nemůže."
"Dnes už umíš dělat spoustu věcí, které by ti před deseti lety připadaly šílené. Ty věci se samy o sobě nezměnily, ale změnila se tvoje představa o sobě. Co dřív bylo nemožné, je dnes dokonale možné, a tak je třeba jen otázkou času, kdy se ti podaří úplně se proměnit. Jediný možný směr, kterým se v této věci může bojovník vydat, je jednat důsledně a bez výhrad. Už znáš dost způsobů, jak jedná bojovník, aby ses podle nich mohl patričně řídit, ale pořád ti překáží tvoje staré návyky a zaběhané rutiny."
...
"Nazáleží na tom, co člověk odhalí a co si ponechá pro sebe. Všechno, co děláme, všechno, co jsme, spočívá na naší osobní síle. Jestliže ji máme dost, pak stačí, když nám řeknou jedno slovo, a změní se celý běh našeho života. Ale pokud nemáme dost osobní síly, můžou se nám odhalovat nejúžasnější moudrosti a tato zjevení v nás nevyvolají sebemenší proměnu."
Pak ztišil hlas, jako by mi chtěl sdělit něco důverného.
"Chci ti svěřit možná to největší vědení, které člověk může vyslovit. Uvidíme co s tím dokážeš udělat.
Víš, že jsi zrovna v tomto okamžiku obklopen věčností ? A víš, že tu večnost můžeš používat, pokud si to budeš přát ?"
Po dlouhé pauze, při níž mě jemným pohybem očí pobízel, abych něco vyslovil, jsem řekl, že nechápu, o čom to mluví.
"Tady! Večnost je tady!" ukázal na horizont.
Potom ukázal k zenitu. "Nebo tamhle, anebo bzchom třeba mohli říct, že věčnost je takováhle", roztáhl paže na východ i na západ.
Podívali jsme se na sebe. Don Juan měl v očích otázku. "Co tomu říkáš?" zeptal se a pobízel mě, abych přemýšlel o jeho slovech.
Nevěděl jsem, co mu na to říct.
"Víš, že se můžeš navždy rozšířit všemi směry, které jsem ti ukázal? Víš, že jeden jediný okamžik může být věčnost ? Tohle není hádanka, to je fakt, ale jenom tehdy, když se na ten okamžik postavíš a využiješ ho k tomu, aby některým směrem navždycky odnesl tvou celistvost."
Upřeně na mně zíral.
"Tohle jsi neveděl," usmál se na mě. "Teď už to víš. Odhalil jsem ti to, ale vůbec nic se tím nemění, protože nemáš dost osobní síly, abys mohl využít to, co sem ti sdělil. A přece, kdybys měl dost síly, stačila by ti jen moje slova jako prostředek, aby ses dovršil ve své celistvosti a dostal její podstatnou část mimo meze, v nichž je teď obsažena."
Don Juan ke mně přistoupil z boku a prsty mě velice jemně štouchl do hrudi.
"Tohle jsou ty hranice, o kterých mluvím. Člověk se z nich může dostat. My jsme cítění, vědomí, kteřé je uzavřeno tady v tom."
...
"Jsme světelné bytosti," říkal a potřáslal přitom rytmicky hlavou.
"A pro světelné bytosti je důležitá jedine osobní síla. Ale musím ti říct, že kdyby ses zeptal, co to je osobní síla, moje slova ti to nevysvětlí."
...
A teď mi třeba povídej o svém snění.
...
Měl jsem k tomu hodně, co říct. "Snění" znamená pěstovat si zvláštní ovládaní snů, až do té míry, že zážitky prožívané ve snu nabývají stejnou pragmatickou hodnotu jako zážitky prožívané v době bdění.
...
Don Juanovo "snění" v praxi znamenalo cvičení, při nemž bylo třeba ve snu najít svoje ruce. To znamená cílevědomě snít o tom, že hledám ruce a že je můžu ve snu najít, když si prostě nechám zdát o tom, že je zvedám do úrovně očí.
Po létech neúspěšných pokusů se mi konečně podařilo tenhle úkol splnit. Když se dívam na to zpětně, je zcela očividné, že semi to podařilo teprve tehdy, když jsem se naučil do jisté míry ovládat svět svého každodenního života.
...
Don Juan mě už dřív upozorňoval, že v počátečních fázích příravného období, které sám nazýval "nastavení snění", často mysl hraje sama se sebou přímo zhoubnou hru a že jedna moje část udělá všechno, co bude v jejích silích, aby mi zabránila úkol splnit.
...
Každý bojovník má svůj vlastní způsob snění. Každá cesta je jiná. Společné máme jedině to, že na sebe hrajeme všeliaké triky, které by nás přinutily vzdát se tohoto hledání. Jediné protiopatření je setrvávat navzdory všem překážkam a zklamání.
Pak se mě zeptal, jestli si dokážu vybrat téma k "snění". Neměl jsem nejmenší potuchy, jak se to dělá.
"O volbě tématu pro snění výklad čarodějů říká, že bojovník si je vybírá tím, že zámerně podrží nějaký obraz v mysli a současně zastaví vnitřní dialog. Jestliže tedy dokáže chvíli nemluvit sám se sebou a podržet si obraz nebo myšlenku toho, co ve snění chce byť to bylo jen na okamžik, pak k němu žádaná téma přijde. Jsem si jist, že jsi to dělal, i když sis to možná neuvědomoval."
... METODA ZASTAVENÍ VNITŘNÍHO DIALOGU...
A dodal, že soudě podle mých výsledků ve "snění", jsem se už určitě naučil vůlí zastavovat vnitřní dialog. Souhlasil jsem.
Na počátlu mého učednictví mi don Juan nastínil ještě jinou metodu: dlouhé úseky chodit a při chůzi na nic nezaostřovat pohled. Doporučoval mi na nic se nedívat přímo, nýbrž lehce šilhat a v periferním pohledu udržovat všechno, co se očím samo dáva. Tvrdil, i když jsem tomu tehdy ještě nerozměl, že lze okamžitě zaznamenávat všechno, co je před očima, takřka ve sto osemdesáti stupńovém rozsahu, jestliže se nezaostřený pohled zaměří do bodu těsně nad obzorem. Ujišťoval mě, že toto cvičení je jediný způsob, jak zastavit vnitřní dialog. Zpočátku vyžadoval, abych mu hlásil, jak postupuji, ale potom se na to přestal ptát.
Řekl jsen mu, že tu techniku sice cvičím několik let, ale žádné změny jsem si nevšiml, nicméně jsem žádnu změnu ani neočekával. A tak mně ochromilo, když jsem si jednoho dne uvědomil, že jsem chodil asi deset minut a neřekl jsem si pro sebe jediné slůvko. Při té příležitosti jsem si také uvědomil, že zastavit dialog znamená mnohem víc než pouze omezit slova, která si člověk říká pro sebe. Zastavil se mi celý myšlenkový proces. Měl jsem pocit, jako bych byl zavěšen a vznášel se ve vzduchu. Z tohoto uvědomění se mě zmocnila panika, a tak jsem zas musel svůj vnitřní dialog obnovit jako protilék.
"Vždyt jsem ti říkal, že vnitřní dialog je to, co nás uzemňuje. Svět je takový, jaký je, a tak, jak je, jenom proto, že mluvíme sami k sobě o tom, že je takový, jaký je, a tak, jak je. "
"V čarodějství je rozhodujícím momentem změnit svou představu světa. Toho dosáhneš jen tak, že zastavíš vnitřní rozhovor. Všechno ostatní je jen vycpávka. Teď už bys měl vědět, že nic z toho, co jsi viděl nebo dělal, s výjimkou zastavení vnitřního rozhovoru, by samo o sobě nemohlo změnit nic ani v tobě ani ve tvé představě o světe. Rozumí se samozřejmě samo sebou, že při této změně nejde o poruchu ani zmatek. Teď už taky chápeš, proč učitel nesmí svého učedníka do ničeho tlačit násilím. Z toho by vznikla jen posedlost a chorobnost."
...
"Především si myslím, že brát všechno tak strašně vážně je pro tebe zhoubné," řekl Juan a sedl si vedle mně. "Tváří tvář neobvyklím situacím v životě jsme si zvykli stále znovu používat tři různé zlozvyky: Zaprvé, často přehlížime, co se děje nebo co se stalo, a děláme, jakoby se nikdy nic nestalo. Takhle jednají slepí fanatikové. Zadruhé, můžeme všechno přijímat tak, jak to vypadá, a mít pocit, že víme, co se děje. To je způsob zbožních lidí. A zatřetí, může se také stát, že jsme posedlí událostmi, protože je nedokážeme přehlížet, ale přitom je neumíme přijímat celým srdcem. A to dělají blázní. A co ty? Je tu totiž ještě čtvrtá možnost, a to je cesta bojovníka. Bojovník jedná, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Jední tak, jako by všechno záležalo jen na něm, jako by všechno ovládal, i kdyby se při tom třásl strachy. A když člověk jedná tímto způsobem, jeho posedlost se rozplyne."
...
"Nikdy mně nenapadlo, že bys potřeboval pomoc. Musíš v sobě pěstovat pocit, že bojovník nic nepotřebuje. Ty říkáš, že potřebuješ pomoc. A k čemu pomoc? Máš všechno, co potřebuješ na téhle výstřední cestě, která je tvým životem. Snažím se tě naučit, že být člověkem je teprve ta pravá zkušenost, že žít a být živý je to, co se počítá. Život je jen malá objížďka, kterou teď projíždíme. Život sám o sobě stačí, sám sebe vysvětluje, je celistvý.
Bojovník to pochopil a podle toho jedná. Proto můžeme říci, aniž bychom byli přílíš troufalí, že být bojovníkem je zkušenost zkušenosti."
"Jestliže bojovník potřebuje útěchu, prostě si někoho vybere a sdělí mu svůj zmatek do všech podrobností. Koneckonců bojovník, přece neusiluje o to, aby mu někdo rozuměl nebo pomáhal. Tím, že mluví, se jenom zbavuje tlaku. Ulevuje tlaku, ale jen tehdy, je-li oddán mluvení. Pokud není, neříka nikomu nic. ..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama