Kdysi na ZŠ jsme se to učili nazpaměť:
Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím,
někdy kolébka nyní národu mého rakev.
Stúj noho! posvátná místa jsou kamkoli kráčíš,
k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled,
neb radeji k velikému přichyl tomu tam se dubisku,
jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časúm.
Však času ten horší je člověk, jenž berlu železnou
v těchto krajích na tvou, Slávie, šijí chopil.
Horší než divé války, hromú, ohně divější,
zaslepenec na své když zlobu plémě kydá.
