Úryvky z knížky IV.: "Začni tam, kde jsi - průvodce soucitným životem"
aneb o praxi tonglenu
S praxí tonglen jsou spojeny dva slogany:
"Dávaní a přijímání by mělo být procvičováno střídavě. Obojí ať je spojené z dechem."
(co je vlastně stručný popis tonglenu)
"S dáváním a přijímáním začněte u sebe."
Druhý slogan směřuje k poznání, že soucítění začíná spřátelením se sebou samým, k poznání, že soucítění začíná spřátelením se sebou samým, zvláště pak se svými jedy - s oněmi zamotanými oblastmi našich životů.
Vaše chování k sobě samým - jakýkoliv akt laskavosti, něhy, upřimnosti nebo jasného vidění - ovlivní vaše vnímání světa. Vlastně to vaše prožívání světa mění. To, co děláte pro sebe, děláte pro druhé a naopak. Když v praxi tonglenu zaměníte sebe za druhého člověka, bude čím dál nejasnější, co je venku a co uvnitř.
Své pocity projevujeme, protože se paradoxně domníváme, že se nám uleví. A to považujeme za štěstí. Ono se nám opravdu často v té chvíli uleví. Máte-li nějakou závislost a uspokojíte ji, budete se vzápětí cítit lépe, pak ale přijde ještě horší noční můra.
Začneme-li se ale sami sobě vzdávat - opustíme dějovou linii příběhu a budeme prociťovat prostor skrývající se za ní -, začněme objevovat bódhičittu, jemnost spočívající za vší tou příkrostí. Jsme-li laskaví k sobě, začneme být takoví k druhým. A jsme-li laskaví k ostatním - odpovídajícím způsobem a s patřičným pochopením -, pak to prospívá i nám. Nejdůležitější tedy je uvědomit si, že jsme všichni zcela propojení. Co uděláte druhým, děláte sobě. Co děláte sobě, děláte druhým.
Při meditaci šamatha-vipašjaná sledujeme svůj nádech a výdech a označujeme myšlenky. Začínáme si uvědomovat, jak hluboké je nechat myšlenky prostě jít. Neodmítáme je, nesnažíme se je potlačovat a jen je označíme jako myšlenky - ať jsou násilnické, nenávistné, žádostivé, strádající, ošklivící, jakékoliv. Vidíme v nich prostě 'myšlení', necháme je jít a začneme prociťovat, co zůstalo.
Když nejednáme a nepotlačujeme, pak se vášeň, agrese i nevědomost stávají naším bohatstvím. Lékem je jed sám. Nemusíte na sobě nic měnit. Stačí jen pustit děj příběhu, což ovšem není většinou tak snadné. Jemně se pozorností dotknout skutečnosti, že myslíme, a nepřipoutávat se ke svým myšlenkám je klíčem ke spojení se s bohatstvím, které máme. Ať jste sebezamotanější, ať řešíte cokoliv, začnete tam, kde jste - ne zítra, ne později, ani včera, kdy vám bylo lépe, ale teď. Začnete teď - takoví, jací jste.
... zmizí-li odpor, ztratí se i démoni.
V praxi tonglenu jde v podstatě o to, abyste vdechovali vše, co je bolestivé a co nechcete. Jinak řečeno: ničemu neodporujete. Prostě se poddáte sami sobě. Uznáte, kdo jste, a vážíte si toho. Když se pocítíte nepříjemné emoce a vjemy, prostě je vdechujete a spojujete se s nimi jako s něčím, co cítí úplně stejně všichni lidé na světě. Každý z nás ví, jak chutná bolest ve všech jejích obměnách.
Tímtéž způsobem přistupujeme také k pocitu uspokojení. Když najednou cítíte něco, co vás inspiruje, otevírá, odlehčuje a uvolňuje - vydechujete to, pouštíte, posíláte ven, do světa všem lidem.
Když se obrátíte čelem k vlastním vnitřním zmatkům, začínáte do tohoto prostoru pronikat a veskrze tím rušíte mechanismy, jimiž drží vaše ego pohromadě.
Naše srdce jsou sevřená brněním ukovaným z prastarých zvyků odrážet bolest a chytat se toho, co nám je příjemné.
A teď tedy zmiňovaná technika. Praxe tonglenu má čtyři fáze.
- První fáze
je záblesk otevřenosti neboli absolutní bódhičitty.
Slogan: "Spočiňte v přirozenosti aláji, v esenci."
Je to velice rychlý záblesk. Takové zcela přirozené problesknutí ticha a prostoru. Je to velmi prosté.
- Druhá fáze
pracuje s formou.
Vizualizujete si, že vdechujete tmu, tíhu a horko a vydechujete bílo, světlo a chlad. Vdechujete vždy totéž: ve své podstatě je to příčina utrpení, jeho prapůvod, kterým je ulpívání, tendence zarputile se držet ega.
Všemi póry těla vdechujete černo, tíhu a horko a všemi póry vydechujete kolem celého těla bílo, světlo a chlad.
- Třetí fáze
spočívá v práci s konkrétním utrpením pociťovaným v srdci. Vdechujete bolest určitého člověka nebo zvířátka, kterému chcete pomoci. Vdechujete jejich bolest a k nim pak vydechujete prostornost nebo laskavost nebo dobré jídlo nebo šálek kávy - cokoliv, co by jim podle vás mohlo ulevit.
- Čtvrtá fáze
rozšiřujete přání ulevovat od bolesti ještě dál. Začněte u ženy bez domova, kterou jste zahlédli, postupně přibíráte i další, kteří trpí jako ona, nebo všechny lidi se sklonem k sebevraždě, jaký má váš strýc, nebo všechny, kdo cítí žárlivost, závislost či pohrdání jaké cítíte vy.
Co cítíte k jednomu člověku, můžete rozšířit na všechny lidi.
Je třeba pracovat s třetí i se čtvrtou fází, jak s konkrétním trápením člověka, tak s univerzálním utrpením všech bytostí. Kdybyste se obraceli pouze ven, ke všem cítícím bytostem, vaše praxe by byla příliš teoretická. Nikdy by se nedotkla vašeho srdce. A kdybyste pracovali jen se svým lpěním nebo se lpěním nějakého vašeho přítelem chyběla by tomu vize. Bylo by to příliš úzkoprsé. Díky tomu, že pracujeme s oběma pohledy, je naše cvičení skutečné, cítíme ho v srdci. A zároveň nám dává vizi a ukazuje cestu, jak se vztahovat ke všem lidem a bytostem na celém světě.
Do své praxe můžete zahrnout i všechny své nedokončené karmické záležitosti. Vlastně byste je dokonce měli přizvat.
Dejme tomu, že se rozzlobíte. … Vdechujete vztek, objekt vás teď nezajímá. Nepřemýšlíte o něm. Byl vlastně jen užitečným katalyzátorem. Vztek je teď plně váš. Veškeré obviňování stahujete zpátky. Chce to velkou odvahu a pro ego je to mimořádně ohrožující. Ničí to celý jeho mechanismus. A tak vdechujete.
A vydechujete. Vydechujete soucítění, uvolnění a prostornost. Nezůstáváte u omezující potemnělé situace, ale dáváte svým pocitům dostatek prostoru. Výdech je jako ventilování celé věci, její uvolnění s proudem vzduchu vycházejícího ven. Je jako rozpažení rukou a puštění záležitosti. Ven proudí svěží vzduch. Následně pak opět vdechujete vztek - jeho černotu, tíhu a horko. A opět vydechnete, ventilujete celou záležitost, dáváte věci prostor.
Tím ve skutečnosti rozvíjíte laskavost k sobě sama. Je to prosté. Nepřemýšlíte o tom, nefilozofujete, prostě vdechujete zcela skutečnou kléšu. Je jen vaše a vy ji provzdušňujete, spolu s výdechem ji dáváte spoustu prostoru. Už jen to samo o sobě je pozoruhodnou praxí, i kdybyste v tom už nijak dál nepokračovali, protože pracujete sami na sobě. Její skutečná krása spočívá v tom, že následně rozšíříte totéž cvičení na další bytosti.
Protože sami z vlastní zkušenosti známe pocit vzteku a nenávisti, máme topivo, máme klíč k pochopení nenávisti všech cítících bytostí. Nejdříve tedy pracujeme se svou vlastní kléšou, a potom své cvičení rozšíříme a vdechujeme kléšu celého lidství.
Věci dovádějící nás k šílenství v sobě skrývají obrovskou energii. Proto se jich tolik bojíme. Může jít třeba jen o stydlivost: stydíte se, že nedokážete zvednout, udělat pár kroků a kohosi pozdravit. Bojíte se mu podívat do očí. Držet si takový zvyk stojí spoustu energie. Je to mechanismus, jakým udržujete svoji identitu pohromadě.
Takovým procvičováním zcela jistě rozvíjíte své soucítění s druhými a začnete jim daleko lépe rozumět. Budete přitom vycházet ze své vlastní bolesti, ta vám otevře cestu.
Hlavní tu je skutečně si sáhnout na své lpění a na sílu kléši ve vás samých, prožít to na vlastní kůži. Tím se vám cele zpřístupní o situace ostatních. Stanou se pro vás skutečnými. Jakmile je budete vnímat jako opravdové a živoucí, vždy vzpomeňte na to, abyste svou praxi rozšířili. Ať se vaše zkušenost stane vstupní branou, kterou se propojíte s celým světem
