close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Úryvky z kapitoly sedm "Beznaděj a smrt" z knížky "Když ztrácíme půdu pod nohama“

8. listopadu 2008 v 13:57 | vybrala LadyLoba |  Čo ma zaujalo
Úryvky z knížky "Když ztrácíme půdu pod nohama - rady od srdce pro těžké chvíle" Pema Čhödrön

Z kapitoly sedm - Beznaděj a smrt

motto:
Pokud se dokážeme vzdát naděje, že se někdy zbavíme nejistoty a bolesti, získáme tím odvahu uvolnit se v nepodloženosti své situace - tedy v tom, že nestojíme na žádném pevném základě. To je první krok na cestě.

Tím, že obrátíme mysl k dharmě … nezískáme vůbec žádnou pevnou půdu pod nohama. Když nasměrujeme mysl k dharmě, dáváme tím najevo odvahu přijmout pomíjivost a začít se vyrovnávat s beznadějí.

V tibetštině existuje slovo jetangčhe
Je - znamená "úplně, zcela"
tangčhe - "vyčerpání"
Dohromady to znamená "úplné vyčerpání" resp. "znechucení"

Míní se tím zkušenost naprosté bezvýchodnosti, vzdání se vší naděje, což je nesmírně důležitý bod. Je to začátek začátku. Pokud se nevzdáme nadějí - být někde, kde je lépe, být někým lepším, než jsme - nikdy se neuvolníme a nesmíříme s tím, kde jsme a kdo jsme.

Slovo bdělost popisuje stav, kdy nejsme odděleni od toho, co zrovna zakoušíme, ale kdy my a naše zkušenost jsme jedno.

Bdělost jednoduše znamená být tam, kde právě jsme. Přijmout význam slova jetangčhe ale není tak snadné. Vyjadřuje zřeknutí se, které je základním předpokladem duchovní cesty.

Beznaděj je stav, kdy jsme již vyčerpání snahou mít pořád všechno pevně v rukou. Ne, že bychom si snad nepřáli, aby věci zůstaly pod kontrolou. Ne, že bychom snad nechtěli najít pevnou, spolehlivou půdu pod nohama. Jenomže jsme už vyzkoušeli tisíc a jeden způsobů, jak se schovat a slepit všechno dohromady, ale pevná půda se nám pod nohama propadá dál.

Rozdíl mezi teistickým a neteistickým přístupem není v tom, jestli věříme nebo nevěříme v Boha. Teista může být kdokoli …
Teismus je hluboce zakořeněné přesvědčení, že se máme čeho chytit, že když budeme dělat, co se má, někdo nás ocení a postará se o nás. Přesvědčení, že se vždy najde chůva ochotná skrýt nás ve své náruči.

Neteismus je schopnost uvolnit se s vědomím nejednoznačnosti a nejistoty přítomného okamžiku, bez snahy hledat něco, co nás ochrání.

Dharma je úplné pochopení a ocenění pomíjivosti a změny.

Neteismus spočívá v definitivním pochopení, že nikde není žádná chůva, k níž bychom se mohli utéct. I když najdete tu nejlepší, jednoho dne zmizí.

Ještě nepříjemnější je ale život pro ty, kdo se za každou cenu snaží něčeho držet. V tomto smyslu je teismus druhem závislosti. Všichni jsme závislí na naději, že překonáme pochybnosti a všechna nejistota se jednou provždy rozptýlí. Tato závislost má citelný dopad na celou naši společnost: ve společnosti tvořené lidmi závislými na pevné půdě pod nohama totiž nezbývá mnoho místa pro vzájemnou laskavost a soucítění.

Utrpení patří k životu a my nemusíme mít pocit, že jsme si ho zavinili sami nějakým chybným krokem. Když na nás ale utrpení opravdu dolehne, napadne nás, že někde chyba být musí.

Tibetský výraz pro naději je rewa a pro strach dogpa. Často se pro ně používá označení redog, které je kombinací obou. Naděje a strach jsou totiž jako dvě strany téže mince. Dokud existuje jedna, automaticky je tu i druhá. Pocit redog je kořenem naší bolesti.

Základem neteistické mysli je opustit naději, to je úplný začátek.
"Vzdej se vší naděje" místo "Každý den je mi lépe a lépe."

Buddhistická mnišská pravidla nám doporučují vystříhat se alkoholu, sexu a dalších požitků. Netvrdí však, že jsou tyto věci od základu špatné či nemorální, ale že jich užíváme jako náhražek. Slouží nám k úniku; snažíme se jejich prostřednictvím získat pohodlí a rozptýlit se. Takže jestli se něčeho opravdu zříkáme, je to ona vytrvalá naděje, že se nám podaří utéct před tím, čím jsme. Učení o zřeknutí nás podněcuje ke zkoumání toho, co se děje, kdykoliv se jako tonoucí chytáme stébla jenom proto, že nedokážeme snést, co právě prožíváme.

Jestliže jsou naděje a strach dvěma stranami mince, platí totéž i pro beznaděj a odvahu. Pokud se dokážeme vzdát naděje, že se někdy zbavíme bolesti a nejistoty, získáme tím odvahu uvolnit se v nepodloženosti vlastní situace - tedy v tom, že nestojíme na žádném pevném základě. To je první krok na cestě. Pokud nám chybí zájem překročit naději a strach, nemá smysl přijímat útočiště u Buddhy, Dharmy a Sanghy. Podstatou přijetí útočiště totiž je, že se vzdáme naděje na pevnou půdu pod nohama. K přijetí útočiště jsme připraveni - ať už si to sami myslíme, nebo ne - když nám tento druh učení připadá důvěrně známý, když ho slyšíme a máme pocit, jakoby se po dlouhé době setkávala matka se svým dítětem.

Beznaděj je základ. Bez ní bychom se na cestu vydávali zas jen z nadějí, že nám přinese bezpečí. Pokud doufáme, že nás cesta dovede do bezpečí, nepochopili jsme, na čem nejvíc záleží.

Vkročte na cestu bez naděje, že naleznete pevnou půdu pod nohama. Začněte beznadějí.

Jak řekl zenový mistr Suzuki róši: "Život je jako nastoupit do odplouvající lodi, která se zcela jistě potopí."

Trungpa rinpočhe nazval jednu ze svých veřejných přednášek "Smrt v každodenním životě". Jsme vychovaní v kultuře, která se smrti děsí a snaží se ji před námi schovat. Přesto ji neustále zakoušíme. Zakoušíme ji v podobě zklamání, v podobě pocitu, že nic nevychází, jak by mělo. Zakoušíme smrt v podobě neustálé proměny všech věcí. Konec každého dne, každé vteřiny, každého výdechu, to vše je smrt v každodenním životě.

Když navážeme se smrtí vztah v každodenním životě, probudí se v nás trpělivost, schopnost uvolnit se uprostřed nejistoty, paniky a trapnosti, uvolnit se s vědomím, že se nic nedaří.

(to jsou ale kecy, že? :-D )

Vzdát se naděje pro nás znamená spolehnout se sám na sebe, spřátelit se sebou, přestat utíkat, vrátit se k holým faktům, ať se děje cokoliv. Za vším stojí strach ze smrti. To kvůli němu se necítíme ve své kůži, to kvůli němu jsme neklidní a úzkostliví. Když však plně zakusíme beznaděj a přestaneme doufat v něco lepšího, než je přítomný okamžik, začne se v nás rozvíjet radostný vztah k vlastnímu životu. Upřímný a přímočarý vztah, který nepřehlíží pomíjivosti a smrti.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama