Zdravím, tak jsem zpátky - můj hlavní vánoční dárek - pobyt ve tmě mám již za sebou. Můj druhý hlavní dárek - knížku, z které jsem vybrala další úryvky již taky - dočetla jsem ji ve vlacích cestou z Ostravy do Domažlic a pak z Domažlic do Prahy a dostalo se mi odpovědi i na ve tmě nedořešené otázky …
Jednotlivým úryvkům budu přidávat vlastní "názvy".
4. kapitola - První krok
První vábení sansárického štěstí
Ukázalo se, že to byla cesta pamětihodná. Přesně jako ve všech dobrých příbezích o mořských plavbách i tady začal příběh lásky. Tändzin Palmo doprovázel mladý Japonec, se kterým se nedávno seznámila. Podobně jako další nápadníci, i on se hluboce zamiloval do té živé inteligentní ženy. Tändzin Palmo rovněž cítila, že ji tento vysoký Asiat z dobré rodiny a rovněž buddhista velmi přitahuje. Rozhodli se cestovat spolu, on potom hodlal jet lodí do Tokia. Během plavby jejich láska tak rozkvetla, že jí jednou večer pod hvězdami požádal o ruku, i když velmi zvláštním způsobem.
"Řekl mi, že něco řekne, a já musím nakonec říct 'Hai'. Přikývla jsem a myslela si, že je to hra. Mluvil asi pět minut, pak přestal, podíval se na mně a já jsem řekla 'Hai'. Pak jsem se zeptala, s čím jsem to souhlasila, a on odpovědě: 'Právě si souhlasila s tím, že si mš vezmeš.' Vyprskla jsem smíchy. Myslela jsem si, že si dělá legraci. Pořádně jsme se ještě neznali. Myslela jsem si, že to nemyslí vážně, ale on to vážně myslel."
Tändzin Palmo zakolísala, chycena opět mezi svými dvěma protichůdnými stránkami. "Byl to krásny a velmi milý člověk. Měl dobré srdce. Přátelé by mi řekli, abych si ho rychle vzala, protože nikoho jako on hned tak nenajdu. A bylo to poprvé, kdy jsem potkala někoho, s kým jsem se cítila: 'To je někdo, s kým chci být.' Stále jsem ale někde hluboko uvnitř věděla, že se ve skutečnosti nechci vdát. Napadlo mě, že bychom spolu chvíli mohli žít do té doby, než by mě začal mít dost, protože byl úžasný a já jsem proti němu byla nic. A pak bych doopravdy pochopila, že život je utrpení, jak to říkal Buddha. Pak bych se mohla vrátit a stát se mniškou. To jsem si myslela."
"Potíž byla v tom, že jsem nikdy naplno neřekla 'ne'. Když jsem navrhla, abychom spolu žili, vyděsilo ho to a řekl, že to není možné. Jeho rodina a tradice by to nikdy nedovolily. Bylo to nemyslitelné. Museli bychom se vzít. V tu chvíli se ve mně rozezněly zvony na poplach a dostala jsem strach, že jsem v pasti."
Uvězněna mezi potřebou fyzické a citové blízkosti a stále přítomnou duchovní výzvou, rozhodla se nechat volbu otevřenou. Udělali dohodu. Tändzin Palmo zůstane rok v Indii, a pak pojede do Japonska. Ale vše se vyvinulo tak, že její japonský přítel málem dostal, co chtěl, dřívě než očekával. Když se vylodili v Bombaji, Tändzin Palmo ke svému úžasu zjistila, že na ně v přístavu nikdo nečeká, jak bylo původně domluveno. Japonský přítel vzal věci do svých rukou, nechal děvčata u zavazadel a sám šel na obhlídku.
"Vrátil se naprosto znechucen. 'Je to příšerné místo. Hotové peklo. Nemůžu tě tu nechat,' řekl. Nevěděla jsem, co mám dělat. 'Když pro nás nikdo do půlhodiny nepřijde, pojedu s tebou do Japonska,' souhlasila jsem nakonec. Čekali jsme dalších dvacet minut, a tu se k nám přihrnul muž mávající dopisem. 'Psaly jste mé dceři, ale není doma, tak jsem to otevřel. Přišlo to poštou dnes ráno. Hned jsem sem spěchal,' řekl. Tak přesně byl osud načasován. Pamatuji si, jak jsem ten večer před spaním plakala a myslela na to, že jsem opustila svého přítele. Druhý den ráno jsem se ale probudila v dobré náladě. Nevadí, pomyslela jsem si."
Prvně u dalajlamy
Díky tomu, že Tändzin Palmo patřila k prvním lidem ze Západu, kteří se objevili na buddhistické scéně, byla ve výjimečném postavení. Setkávala se s nejpřednějšími lamy tibetského buddhismu, jako byl např. Jeho svatost karmapa, hlava linie Kagjü, jehož reinkarnace se daly vysledovat dále do minulosti než dalajlamovy. Všichni Tibeťané ho chovali ve velké úctě.
"Bylo to nádherné období. Pokud jste se v té době objevili jako člověk ze Západu, který se zajímá o dharmu, všichni byli ohromeni a nadšeni a všechny dveře pro vás byly otevřeny. Vzpomínám si, že když jsem se poprvé setkala s karmapou, měla jsem z něj strach. Vypadal hrozně přísně, trochu jako Napoleon. Když jsem vstoupila a padla na zem, uslyšela jsem pronikavý chichot. Vzhlédla jsem a uviděla jeho smějící se dolíčky a namířený prst. 'Kdopak je to, kdopak je to?' Tenkrát nás vítali opravdu ze všemi poctami, ne jako dnes."
Jednoho červnového dne, tři měsíce poté, co přijela do Dalhousie, se osobně setkala s dalajlamou. Měla na sobě tradiční tibetský oděv - šaty zvané čhupa, dlouhé až na zem, omotané kolem těla, tmavomodré barvy, a pod nimi tyrkysovou halenu, která původně patřila princezně. Bylo to teplé a elegantní. "Vypadáš jako dáma z Lhasy," byla dalajlamova první slova. Pak ale následovala záhadnější slova: "Ani-la, tukdam gong phel?" (Sestro, postupuje tvá praxe dobře?)
Překladatel byl zmaten a řekl Tändzin Palmo: "Nevím, proč tě oslovil ani-la, je to pozdrav, který se používá jedině tehdy, když se setkávají dva poustevníci." Viděl dalajlama díky své pověstné jasnozřivosti, co mělo následovat, či možná i to, co předcházelo?
Tändzin Palmo se podívala na dalajlamu a uslyšela sebe samu, jak říká: "Ne, nejsem z Lhasy. Jsem Khampa, " což znamená člověk, který pochází z Khamu, oblasti východního Tibetu. Sama přesně nevěděla, proč to řekla. O Khamu ani o jeho obyvatelích příliš mnoho nevěděla.
"Jaké jsou tvé plány? Ptal se dalajlama dále.
"Jistě víte, že ty nejlepší plány nás svedou z cesty, " odpověděla s odvahou, která se znovu projevila později, když hovořila s dalajlamou na mnohem důležitější téma.
