Úryvek z díla "Seymour:Úvod" od J.D.Salinger
Ale co pokládám - aspoň v moderní době - za nejčastěji slýchaný výrok o těch překvapivě produktivních, i když chorých básnicích nebo malířích, je, že to jsou bez výjimky neuvěřitelní, ale beze všech pochyb "klasičtí" neurotici - vyšinutci, kteří si pouze tu a tam přejí vzdát se svého vyšinutí, i když nikdy z hloubi duše, nebo po našem řečeno trpitelé, kteří nezřídka, i když to prý dětinsky popírají, ze sebe vyrážejí strašlivé bolestné výkřiky, jako by z celého srdce toužili, aby si jejich umění i jejich duše mohly svobodně užívat toho, co se u jiných lidí považuje za normálnost, ale kteří přesto (jak praví dále zvěst), když někdo vnikne do jejich nezdravě vyhlížející komůrky - bývá to ke všemu nezřídka, někdo, kdo je doopravdy miluje - a účastně se jich zeptá, kde je to bolí, buď bolest popřou nebo toho o ní nedokážou říct srozumitelně tolik, aby to mělo pro diagnostika nějakou konstruktivní hodnotu, a když pak nastane ráno, kdy se prý i velcí básníci a malíři cítí poněkud čilejší než obvykle, je zřejmě jejich perverzní odhodlanost ponechat sivé nemoci volný průběh ještě silnější než kdy jindy, jako by se, jakmile nastane světlo dalšího, podle všeho pracovního dne, upamatovali, že nakonec všichni lidé, včetně zdravých, stejně umřou, a obyčejně dost nehezky, ale oni mají aspoň to štěstí, že je připravuje do hrobu ten nejpodnětnější společník, jakého kdy poznali, ať už mu ti druzí říkají choroba nebo jinak.
