Nepřivítala mě moc nadšeně:
"Co si přejete?"
"Pracuji v divadle a připravujeme hru o ženské tváři Boha. Od přítele novináře jsem se dozvěděla, že jste byla v poušti a v balkánských horách u Cikánů a že máte o těchto věcech informace."
"Vy jste se přišla poučit o Matce jenom kvůli jedné hře?"
"A kvůli čemu jste se učila vy?"
Athéna se zarazila, přeměřila si mě odshora dolů a usmála se: "Máte pravdu. Tohle byla má první lekce v roli učitelky: uč toho, kdo se učit chce. Na důvodu nezáleží."
"Cože?"
"To nic."
"Divadlo má posvátný původ. Začalo v Řecku hymny na Dionýsa, boha vína, znovuzrození, plodnosti. Věří se však, že od nejstarších dob měli lidé rituál, v němž vystupovali jako někdo jiný, a tak usilovali o styk s posvátnem."
"Druhá lekce, děkuji."
"Já vám nerozumím, přišla jsem, abych se učila, ne abych vyučovala.!
Ta žena mě začala rozčilovat. Možná to myslela ironicky.
"Moje ochránkyně..."
"Ochránkyně?"
"...někdy vám to vysvětlím. Moje ochránkyně řekla, že se naučím, co potřebuji, jen když mě k tomu někdo podnítí. A od mého návratu z Dubaje jste první, kdo mi to dokazuje. Její slova dávají smysl."
- - -
- - -
"Je-li divadlo rituál, pak tanec taky. Je to navíc prastarý způsob, jak se přiblížit k partnerovi. Jako by se vlákna, která nás spojují s ostatním světem, očistila od předsudků a strachu. Když tančíte, můžete si dopřát být sebou samou."
- - -
- - -
Snaž se cítit dobře i při pomyšlení, že jsi ta poslední ze všech stvoření. Nevěř, že si vedeš špatně: nech, aby Matka opanovala tvé tělo i duši, odevzdej se jí tancem nebo mlčením nebo běžnými záležitostmi - jako třeba když odvedeš dítě do školy, uvaříš večeři, zjistíš, co se musí doma uklidit. Všechno je adorace - soustředíš-li se v mysli na přítomný okamžik.
Nesnaž se někoho přesvědčovat. Když něco nebudeš vědět, zeptej se nebo si to prostuduj. Ale vždycky když něco děláš, buď jako řeka, jež plyne, tichá, odevzdaná vyšší energii. Věř - to jsem ti řekla při našem prvním setkání.
Věř, že jsi schopná.
Zpočátku budeš zmatená, nejistá. Pak ti bude připadat, jako by si všichni mysleli, že je podvádíš. Nic takového: ty to víš, jenom si to musíš uvědomovat. Každá mysl na světě se nechá snadno přesvědčit, že přijde něco horšího, obává se nemoci, útoku, přepadení, smrti: snaž se jim vrátit ztracenou radost.
Buď jasná.
V každé minutě dne si navozuj myšlenky, které ti umožní růst.
Jakmile budeš podrážděná, zmatená, pokus se smát sama sobě. Směj se nahlas, směj se hodně té ženě, která se stará, trápí, myslí si, že její problémy jsou nejdůležitější na světě. Směj se na téhle patetické situaci, protože ty jsi projevem Matky a dosud věříš, že Bůh je muž hýřící pravidly. Většina našich problémů se dá v podstatě shrnout takto: dodržujeme pravidla.
Soustřeď se.
Jestliže nenajdeš nic, nač bys upřela pozornost, soustřeď se na dýchání. Tudy, nosem, vstupuje světelná řeka Matky. Naslouchej tlukotu srdce, sleduj myšlenky, které nedokážeš ovládnout, ovládni popud okamžitě vstát a dělat něco "užitečného". Několik minut denně zůstaň sedět a nic nedělej, využij toho, jak nejdéle to půjde.
…
…
Ty jsi to, o čem věříš, že jsi.
Neopakuj si pořád jako ti lidé, co věří na "pozitivní myšlení", že jsi milovaní, silná nebo schopná. To si říkat nemusíš, protože už to víš. A když zapochybuješ - myslím, že se to na tomhle stupni vývoje stává velice často -, udělej, co jsem ti navrhla. Místo abys ses snažila dokázat, že jsi lepší, než si myslíš, tak se prostě směj. Směj se svým starostem, svým nejistotám. Dívej se s humorem na své úzkosti. Ze začátku je to těžké, ale pomalu si zvykneš.
Nyní se vrať a jdi za všemi těmi, kdo si myslí, že víš všechno. Ujišťuj se, že mají pravdu - protože všichni všichni víme, jen tomu musíme uvěřit.
Věř.
Skupiny jsou velice důležité …
protože nás nutí, abychom se zdokonalovali; jestliže budeš sama, můžeš se nanejvýš sama sobě smát; když však budeš s druhými, budeš se smát a hned nato jednat. Skupiny jsou pro nás výzvou. Skupiny nám umožní najít, co nás spojuje. Skupiny podněcují kolektivní energii, s níž je extáze mnohem snadnější, protože se přenáší z jedněch na druhé.
Jistěže nás skupiny mohou také zničit. Ale patří k životu, je to lidský úděl: žít s druhými. A jestliže někdo nedokázal náležitě rozvinout pud sebezáchovy, pak nepochopil nic z toho, co říká Matka.
- - -
- - -
"Kolik lidí by rádo četlo knihy, které tu máš, ale nemají peníze, aby si je koupili? A ty zatím máš tuhle stagnující energii, jen abys zapůsobil na přátele, které tě navštíví. Nebo věříš, že ses z nich už něco naučil, a budeš je muset znovu prostudovat."
Připadala mi, že je ke mně tvrdá. A to mě fascinovalo.
"Myslíš, že tu knihovnu nepotřebuji?"
"Myslím, že potřebuješ číst, ale tohle všechno si nemusíš schovávat. Co kdybychom teď hned šli ven a cestou do restaurace většinu těch knih rozdali lidem, které potkáme?"
"Nevešly by se mi do auta."
"Najmeme si náklaďák."
"V tom případě bychom nikdy nepřišli do restaurace včas k večeři. A kromě toho jsi přišla proto, že
cítíš nejistá, a ne abys mi říkala, co mám dělat se svými knihami. Bez nich bych si připadal nahý."
"Chceš říct hloupý."
"Nevzdělaný, pokud hledáš správné slovo."
"Svou vzdělanost tedy nemáš v srdci, ale na policích v bytě."
Tak dost. Zvedl jsem telefon, rezervoval stůl a řekl, že tam budeme za čtvrt hodiny. Athéna uhýbala před záležitostí, která ji sem přivedla - její hluboká nejistota způsobila, že vyrážela do útoku, místo aby se obrátila sama k sobě. Potřebovala vedle sebe muže a dost možná zkoumala, kam až mohu dojít, a používala přitom známých ženských triků, aby zjistila, jestli jsem ochoten pro ni udělat cokoliv.
Vždycky když jsem byl s ní, jako by moje existence měla smysl. Tohle chtěla slyšet? No dobře, proberu to u večeře. Mohl bych udělat skoro všechno, ba i opustit ženu, s níž jsem v té době žil - ale svoje knihy bych samozřejmě nikdy nerozdal.
- - -
- - -
Zdvihla se další ruka; byl to režisér,
"On mě miluje?"
"Ptáš se špatně. Místo toho máš vědět, jestli jsi schopen dát mu lásku, kterou potřebuje. A ať už přijde cokoliv, vždy tě to obohatí. Stačí vědět, že je člověk schopen milovat. Když nebude on, bude to někdo jiný. Protože ty jsi objevil pramen, nechal jej prýštit a on zaplaví tvůj svět. Nesnaž se držet v bezpečné vzdálenosti, abys viděl co se stane; zrovna tak nechtěj mít jistotu dřív, než uděláš první krok. Co dáš, to dostaneš - přestože to někdy přijde ze strany, z níž to nejmíň čekáš."
- - -
… tentokrát jim Hagia Sofia udělala před koncem rituálu kázaní.
"Nejste zde proto, abyste dostali spolehlivé odpovědi; mým posláním je vás provokovat. V minulosti se vládci i lid obraceli na orákulum, aby se dozvěděli svou budoucnost. Budoucnost je však vrtkavá, protože se řídí rozhodnutími učiněnými zde, v přítomnosti. Udržujte rychlost svého bicyklu, protože jakmile pohyb ustane, spadnete.
A vy, kteří jste momentálně bezradní a přišli jste za Hagii Sofií jen proto, aby potvrdila, co byste rádi považovali za pravdu, vy už prosím nechoďte. Nebo začněte tančit a přimějte lidi, kteří vás obklopují, aby se také pohnuli. Osud bude nelítostný k těm, kdo chtějí žít ve světě, který už skončil. Nový svět patří Matce, jež přišla společně s Láskou, aby oddělila nebesa od vod. Kdo uvěří, že neuspěl, neuspěje nikdy. Kdo se rozhodl, že nemůže jednat jinak, bude zničen rutinou. Kdo se rozhodl zabránit změnám, promění se v prach. Nechť jsou prokleti ti, kdo netančí a v tanci brání druhým!"
- - -
"Všichni jsme něčím povinováni lásce: musíme umožnit, aby se projevila tak, jak se bude považovat za nejlepší. Nemůžeme a nesmíme se zaleknout, když proti nám začnou vystupovat síly temnot, ty, které nastolily slovo 'hřích' jenom proto, aby ovládaly naše srdce a mysl. Co je to hřích? Ježíš Kristus, jehož všichni známe, se obrátil k cizoložnici a řekl: 'Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji.' Léčil v sobotu, svolil, aby mu nohy umyla nevěstka, pozval zločince, který byl spolu s ním ukřižován, aby se těšil z radostí Ráje, jedl zakázanou potravu, řekl, abychom se starali jen o dnešek, neboť polní kvítí nepracuje ani nepřede, a přece se slavně odívá.
Co je to hřích? Hřích je bránit , aby se mohla projevit Láska. A Matka je láska. Jsme nyní v novém světě, můžeme si volit vlastní kroky, a ne ty, jež nám vnutila společnost. Bude-li to nezbytné, znovu se střetneme se silami temnot jako minulý týden. Nikdo však neumlčí náš hlas ani naše srdce."
- - -
- - -
"Přežili jsme celá tisíciletí, protože jsme se uměli najíst. A dnes jako by to bylo nějaké prokletí. Proč? Co nás nutí, abychom ve čtyřiceti letech chtěli mít stejné tělo jako v mládí? Copak je možné zastavit tak dlouhý čas? Jistěže ne. A proč vlastně musíme být hubení?"
V sále to zašumělo. Přítomní asi čekali nějaké spirituálnější poselství.
"Nemusíme. Kupujeme příručky, chodíme do fitcenter, zbytečně se soustřeďujeme na to, abychom zastavili čas, zatímco bychom měli oslavovat zázrak, že jsme na světě. Místo, abychom přemýšleli, jak žít lépe, jsme posedlí svou váhou.
Zapomeňte na to; můžete číst všechny možné knížky, provádět nejrůznější cvičení, rozhodnout se pro všechna možná sebetrýznění, a stejně budete volit buď jedno, nebo druhé - buď přestanete žít, nebo ztloustnete.
Jezte střídmě, ale s chutí: špatné není to, co do úst vchází, ale co z nich vychází. Vzpomeňte si, že cela tisíciletí jsme bojovali proti hladu. Kdo si vymyslel, že všichni musejí být celý život štíhlí?
Odpovím vám: upíři duše, ti, kteří mají takový strach z budoucnosti, že považují za možné zastavit běh času. Hagia Sofia vás ujišťuje: není to možné. Místo dietě věnujte energii a úsilí tomu, abyste se živili chlebem duchovním. Chápejte, že Velká Matka dává hojně a moudře - respektujte to, a neztloustnete víc, než kolik si vyžádá čas. Místo abyste uměle spalovali kalorie, snažte se je přeměnit v energii potřebnou k boji za uskutečnění snů; nikdo nezůstane moc dlouho hubenější jen kvůli dietě."
