close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Jeden úryvek ze Záhira od P.Coelha a dva o Kálí z webů

29. června 2009 v 6:52 | úryvky vybrala LadyLoba |  Čo ma zaujalo
Prvně ty dva úryvky o Kálí a pak ten jeden od P.Coelha. Třeba v tom taky shledáte něco navzájem doplňující.
Bohyně KÁLÍ. Příšerná vizáž, lebky, dýka, krev. Je úžasná. Má poslání - zničit vše, co ztratilo smysl. Vše nepotřebné, vše co není součástí plánu existence. Neničí životy v plném rozkvětu. Ničí slabé a ztracené životy, životy bez života. Je liškou v lidském lese. Čistí, řeže a krájí. A nás obklopí hrůza, hrůza ze smrti a marnosti. Kálí je smrt. A my se smrti bojíme. Jako by nikdy neměla přijít. Smrt je potřebná. Protože věčný život by byl peklem. Senilní bažinou. Byli bychom zapomenuti. Každá smrt je novým začátkem, novou příležitostí, novým zrozením. Sejmutí nepotřebného, nepravdivého, neužitečného. Smrt je požehnáním existence. Je pomocnou rukou, nadějí. Očištěni a poučeni jsme něžně položeni zpět do hmotného světa. Existence je trpělivá a moudrá. Počká. Umí čekat. Nechá své děti dohrát své hry. Protože děti - jsou osleplé a ustrašené.
Zpátky ke zlu. Vidíme zlo svýma očima. Naivně se domníváme, že zlo nepatří k Bohu. Patří k Satanovi. To je nejzoufalejší omyl lidského pokolení. Protože Existence, Bůh vlastní vše. Není polovičatý ani impotentní. Impotentní je naše dualita a ztráta komplexního a celistvého vnímání. Zlo není a nikdy nebylo zlem, tak jak ho vidíme.

"Jakmile se vzdáme ega, Kali se promění v milostivou bohyni Durgu.Cesty
života nás vedou k tomu, abychom se co nejdřív přiblížili ke Kali a všemu,
z čeho máme strach. Čelit strachu z budoucnosti, je nejlepší způsob, jak
vstoupit do dimenze své vnitřní podstaty.
Musíme být ochotni otevřít se všemu, co je obsaženo v přítomném okamžiku,
včetně toho, co nám připadá nejhrozivější.
Velkou odvahou a nebojácností se můžeme seznámit s démony ve svém nitru.

Ego existuje jen v pozemském čase, kdežto naše vnitřní podstata/ duše/ v
duchovním čase. Když se naučíme žít v obou časech, dosáhneme hlubokého klidu,
který mám umožní jinak se dívat na přicházející změny. Když přestaneme lpět na pevnosti všeho, uvědomíme se jistotu věčného přítomného okamžiku, začneme ke změnám přistupovat bez strachu a obav. "

Úryvek z knížky Záhir od Paula Coelha

"Jejich oči jsou opravdu jiné. Strach ze smrti existuje, to ano - ale nad strachem smrti existuje idea oběti. Jejich životy mají smysl, protože jsou připraveni položit je za nějakou věc."
"To mluvíš o vojácích?"
"Mluvím o vojácích. A mluvím o něčem, co přijímáme s hrůzou, ale nemůžu se tvářit, že to nevidím. Válka je obřad. Krvavý obřad, ale obřad lásky."
"Ty ses zbláznila."
"Možná. Poznala jsem jiné válečné zpravodaje. Jdou z jedné země do druhé, jako by rutina smrti byla součástí jejich života. Z ničeho nemají strach, čelí nebezpečí stejně jako vojáci. A to všechno kvůli jedné zprávě? Tomu nevěřím. Už nedokážou žít bez nebezpečí, dobrodružstvím adrenalinu v krvi. Jeden z nich, ženatý a otec tří dětí, mi řekl, že místo kde se cítí nejlépe, je bitevní pole - přestože svou rodinu zbožňuje a pořád mluví o ženě a dětech."
"To je opravdu nepochopitelné. Esther, nechci zasahovat do tvého života, ale myslím, že tahle zkušenost ti může nakonec ublížit."
"Spíš mi ublíží, když budu žít život, který nemá smysl. Ve válce všichni vědí, že zakoušejí něco důležitého."
"Historický okamžik?"
"Ne, to nestačí k tomu, aby riskoval život. Zakoušejí … skutečnou podstatu člověka."
"Válku."
"Ne, lásku."
"Už začínáš být jako oni."
"Asi ano."
"Řekni své tiskové agentuře, že končíš."
"To nedokážu. Je to droga, jím vojenské příděly, spím tři hodiny denně, probouzí mě rachot střelby, vím, že každou chvíli může někdo hodit granát na místo, kde jsme, a to působí tak, že … žiju, rozumíš? Žiju, miluji každou minutu, každou vteřinu. Není tu prostor pro smutek, pochybnosti, pro nic: zbývá jen veliká láska k životu. Posloucháš mě vůbec?"
"Pozorně."
" Je to, jako by … tam, uprostřed bojů, uprostřed toho nejhoršího, co existuje, bylo … jakési božské světlo. Strach existuje předtím a potom, ale ne v okamžiku, když se střílí. Protože v té chvíli vidíš člověka v jeho krajnostech: schopného nejhrdinštějších i nejnelidštějších činů. Vyběhnout v krupobití střel, aby zachránil kamaráda, a zároveň střílejí na všecko, co se pohne - na děti a ženy, každý, kdo se ocitne v bitevní linii, zemře. Lidé, kteří žili počestně ve venkovských obcích, kde se nic neděje, náhle vpadnou do muzeí, ničí předměty, jež odolávaly staletím, kradou věci, které nepotřebují. Fotografují ukrutnosti, jichž se sami dopustili, a vychloubají se tím, místo aby se to snažili zakrýt. Je to šílený svět.
Lidé, kteří byli odjakživa zákeřní, zrádní, cítí jakési kamarádství a spojenectví, a najednou nejsou schopni dělat ničemnosti. Všechno totiž účinkuje přesně naopak."
"Pomohlo ti to odpovědět na otázku, kterou položil Hans Fritzovi v tokijském baru, jak jsi mi o tom vyprávěla?"
"Ano. Odpovídá na to jezuita Teilhard de Chardin, týž, který řekl, že náš svět obestírá vrstva lásky: 'Už jsme ovládli energii větru, moří, slunce. Avšak dokáže-li člověk ovládnout energii lásky, bude to stejně důležité, jako když člověk objevil oheň.'"
"A o tom ses poučila teprve na bojišti"
"Nevím. Ale viděla jsem, že ve válce, ať to vypadá jakkoli paradoxně, jsou lidi šťastní. Svět má pro ně smysl. Jak už jsem řekla, absolutní moc anebo oběť pro nějakou věc dodává jejich životu nějaký význam. Jsou s to bezmezně milovat, protože už nemají co ztratit. Smrtelně raněný voják nikdy neprosí lékaře: 'Zachraňte mě, prosím vás!' Jeho poslední slova jsou obvykle tato:'Řekněte mým dětem a mé ženě, že je miluji.' V okamžiku zoufalství mluví o lásce!"
"Tím chceš říct, že lidská bytost najde smysl života, jenom když je ve válce?"
"Ale my jsme pořád ve válce. Ustavičně bojujeme se smrtí a víme, že smrt nakonec zvítězí. V ozbrojených konfliktech je to viditelnější, ale v běžném životě se děje totéž. Nemůžeme si dovolit být pořád nešťastní."
"Co chceš, abych udělal?"
"Potřebuji pomoc. A pomoc není v tom, že mi řekneš:'Jdi a dej výpověď,' protože mě to uvede do ještě většího zmatku. Musíme přijít na to, jak to usměrnit, umožnit, aby energie čisté, absolutní lásky procházela naším tělem a šířila se kolem. Jediný člověk, který mě dosud pochopil, je jeden tlumočník, jemuž prý se něco o té energii zjevuje, ale ten mi připadá poněkud vyšinutý z reality."
"Nemluvíš náhodou o Boží lásce?"
"Jestli je někdo schopen bezvýhradně, bezpodmínečně milovat svého partnera, projevuje Boží lásku. Projevuje-li se Boží láska, on bude milovat svého bližního. Svého bližního, bude milovat sám sebe. Bude-li milovat sám sebe, věci se vrátí na své místo. Historie se změní.
Historie se nikdy nezmění politikou nebo dobýváním nebo teoriemi nebo válkami - to všechno je jen opakování, je to něco, co vidíme od počátku věků. Historie se změní, až budeme moci využívat energii lásky tak, jako využíváme energii větru, moří, atomu."
"Ty myslíš, že my dva můžeme spasit svět?"
"Myslím, že je víc lidí, kteří smýšlejí stejně. Pomůžeš mi?"
"Jistě, pokud mi řekneš, co mám dělat."
"Ale to právě já nevím."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama