Zdravím - je toho mnohem víc, co bych chtěla sem dát, než stíhám. Ješte tady nejsou všechny úryvky z Jeskyně ve sněhu a už jsem letos prečetla několik dalších knížek, hlavně od P.Coelha.
Dnes Vám přináším první část úryvků z knížky Záhir od Paula Coelha. Jednotlivým úryvcím dávám svůj "název".
O štěstí a smutku
"Co to říkáš?"
"Že chci být válečnou zpravodajkou."
"Ty ses zbláznila, to přece nemáš zapotřebí. Pracuješ v oboru, který se ti líbí. Dobře vyděláváš, přestože tyhle peníze k životu nepotřebuješ. Máš všechny nutné kontakty v Protekční bance. Máš nadání a kolegové si tě váží."
"Řekněme tedy, že potřebuji být sama."
"Je to kvůli mně?"
"Své životy jsme rozvíjeli společně. Miluji svého muže a on miluje mne, přestože není ten nejvěrnější z manželů."
"O tom mluvíš poprvé."
"Protože to pro mě není důležité. Co je to věrnost? Pocit, že mám tělo a duši, jež mi nepatří? A ty si myslíš, že jsem se nikdy nevyspala s jiným mužem za všechny ty roky, co jsme spolu?"
"Nezajímá mě to, nechci to vědět."
"No a já taky ne."
"Tak co je to za nápad s tou válkou v nějaké ztracené končině?"
"Potřebuji to. Už jsem řekla, že to potřebuji."
"Copak nemáš všecko?"
"Mám všecko, co si žena může přát."
"Kde je v tvém životě chyba?"
"Právě v tom. Mám všechno, ale jsem nešťastná. Nejsem sama; během všech těch let jsem se setkala anebo dělala rozhovory s všemožnými typy lidí: bohatými, chudými, mocnými, přizpůsobivými. Ve všech očích, jenž se střetly s mými, jsem četla nekonečnou hořkost. Smutek ne vždy přiznaný, ale byl tam nezávisle na tom, co říkali. Posloucháš mě?"
"Poslouchám. Uvažuji. Podle tvého názoru není nikdo šťastný?"
"Někteří lidé šťastně vypadají, protože prostě o tomhle tématu nepřemýšlejí. Jiní si dělají plány: budou mít manžela, dům, dvě děti, dům na venkově. Dokud je tohle zaměstnává, jsou jako býci hledající toreadora, reagují instinktivně, jdou vpřed, aniž vědí, kde je cíl. Získají svůj vůz, někdy i Ferrari, myslí, že v tom je smysl života, a nikdy si tu otázku nepoloží. Přesto však se jim v očích zračí smutek, ale oni sami nevědí, že ho v sobě mají.
Ty jsi šťastný?"
Hansova otázka
"Před lety jsem v jedné knížce četla zajímavý příběh. Předpokládejme, že Hitler vyhrál válku, zlikvidoval Židy na světě a přesvědčil svůj národ, že opravdu existuje nadřazená rasa. Dějiny se začínají přepisovat a o sto let později jejich nástupci dokážou skoncovat s indiány. Dalších tři sta let a černoši jsou zcela vyhlazeni. Pět set let trvá, než se nakonec mocné válečné mašinérii podaří vymazat z povrchu orientální rasu. Historické knihy hovoří o dávných bojích proti barbarům, ale nikdo je v podstatě nečte, protože to k ničemu není.
Pak za dva tisíce let po vzniku nacismu sedí v jednom baru v Tokiu - už téměř pět set let obývaném vysokými modrookými lidmi - Hans a Fritz a pijí pivo. Vtom se Hans podívá na Fritze a zeptá se: ' Fritzi, myslíš, že tomu bylo vždycky tak?'
'Jak tak?' chce vědět Fritz.
'Na světě.'
'Samozřejmě, že to bylo na světě vždycky tak, přece nás to učili, ne?'
'Jistě, nevím proč se tak hloupě ptám, ' říká Hans. Oba dopijí pivo, začnou o něčem jiném a na tu otázku zapomenou."
"Nemusíme chodit tak daleko do budoucnosti, stačí se vrátit o dva tisíce let do minulosti. Byla bys schopná obdivovat gilotinu, šibenici, elektrické křeslo?"
"Vím, kam chceš dojít, k nejhoršímu lidskému mučidlu, ke kříži. Vzpomínám si, jak jsem četla u Cicera, že to byl ohavný trest, působil strašlivé utrpení, dokud nenastala smrt. A přece jej dnes lidi nosí na krku, věší si jej na stěnu ložnice, začali jej ztotožňovat s náboženským symbolem, zapomněli, že mají před sebou mučicí nástroj."
"Nebo dál: dvě stě padesát let uplynulo, než někdo rozhodl, že je třeba skoncovat s pohanskými svátky o zimním slunovratu, v době, kdy je Slunce nejdále od Země.Apoštolové a jejich následovníci měli spoustu práce s šířením Ježíšova poselství a nikdy si nedělali starosti se Sol invictus, mithraistickým svátkem zrození slunce, slaveným 25.prosince. Až pak jeden biskup rozhodl, že slavnosti slunce ohrožují víru, a hotovo! Dnes máme mše, jesličky, dárky, kázaní, umělohmotná děťátka v dřevěných jesličkách, a k tomu přesvědčení, naprosté a úplné přesvědčení, že v ten den se narodil Kristus!"
…
"Vraťme se k příběhu Hanse a Fritze: myslíš, že civilizace, lidské vztahy, naše touhy, naše vymoženosti, že to vše je plodem špatně vyprávěné historie?"
" Když jsi psal o Svatojakubské cestě, tak jsi došel ke stejnému závěru, viď? Dřív jsi myslel, že nějaká skupina vyvolených zná význam magických symbolů; dnes už víš, že my všichni ten význam známe - přesto, že se na něj zapomnělo."
"Není nic platné to vědět; lidé se ze všech sil snaží, aby si nevzpomněli, aby nemuseli přijmout nesmírný magický potenciál, který mají. To by totiž rozvrátilo jejich uspořádaný svět."
"I tak však tu schopnost všichni mají, není-liž pravda?"
"Určitě. Nemají ale odvahu, aby následovali své sny a znamení. Je možné, že odtud pramení ten smutek?"
"Nevím. A netvrdím, že jsem pořád nešťastná. Bavím se, miluji tě, mám ráda svou práci. Ale občas cítím ten hluboký smutek, smíšený někdy s pocitem viny nebo strachem; ten pocit přejde, později se objeví znova a zase přejde."
…
" A proč tě napadlo, že půjdeš do války?"
"Protože si myslím, že ve válce se člověk ocitá v mezní situaci; může zemřít už zítra. V mezní situaci jednají lidé jinak."
"Chceš si odpovědět na Hansovou otázku?"
"Chci."
utrpení není trest
"Když nás chválí, musíme si dát pozor na své chování."
"Kritikové mě nechválí nikdy."
"Mám na mysli čtenáře; dostal jsi víc dopisů než kdykoliv jindy, nakonec uvěříš, že jsi lepší, než si myslíš, a necháš se ovládnout klamným pocitem jistoty, který může být velice nebezpečný."
"Já si ale po návštěvě katedrály opravdu myslím, že jsem lepší, než bych byl řekl, a to nemá nic společného s dopisy od čtenářů. Objevil jsem lásku, ať to vypadá jakkoliv absurdně."
"Výborně. Na té knize se mi nejvíce líbí, že ani na okamžik neobviňuješ svou bývalou ženu. A také neobviňuješ sebe."
"Naučil jsem se nemařit tím čas."
"To je správné. Sám vesmír se ujme nápravy našich omylů.!
"Ty považuješ zmizení Esther za jakousi 'nápravu'?"
"Nevěřím na léčivou moc utrpení a tragédie; k těm dochází proto, že patří k životu, a nesmíme na ně pohlížet jako na trest. Vesmír nám obvykle ukazuje, že se mýlíme, když nám vezme to nejdůležitější: naše přátelé. A to byl zřejmě tvůj případ."
první úryvek ze "seance" aneb mongolsky mytus
Dveře sálu se otvírají, dav vstupuje - poté, co každý nechá v košíčku u vchodu pět eur. Uvnitř na improvizovaném jevišti stojí nevšímavě dva mladíci a dvě dívky, všichni v bílých zvonových a vyztužených suknicích, které tvoří kolem těla velký kruh. Kromě těch čtyř vidím staršího muže s bubnem v ruce a ženu s obrovským, bohatě zdobeným bronzovým činelem; pokaždé když nechtíc o svůj nástroj zavadí, zaslechneme zvuk kovového deště.
...
Za dvacet minut, když už je v sále tak nakouřeno, že vzduch začíná být téměř nedýchatelný, zazní zvuk kovového činelu se zdobeným okrajem. Hovor jako kouzlem ustane, prostředí naprosté anarchie jako by obestřela náboženská aura: jeviště i hlediště ztichly, jediný hluk doléhá z vedlejší restaurace.
Michail vypadá jako v transu, dál upírá zrak na neviditelný bod před sebou a začne:
"Mongolský mýtus o stvoření světa praví:
Objevil se divoký pes modrý a šedý
jehož osud určila nebesa.
Jeho ženou byla laň.
Michailův hlas je nyní jiný, ženštější a jistější.
"Tak začíná další příběh lásky. Divoký pes se svou odvahou, svou silou, laň se svou něhou, intuicí, elegancí. Lovec a lovná zvěř se setkají a milují se. Podle přírodních zákonů by jeden měl zničit druhého - v lásce však není dobro ani zlo, není budování ani ničení, jsou pohyby. A láska mění přírodní zákony."
Pokyne rukou a všichni čtyři se otáčejí kolem dokola.
"Ve stepích, odkud přicházím, je divoký pes ženským zvířetem. Citlivý, schopný lovec, poněvadž si rozvinul instinkt, zároveň však plachý. Nepoužívá hrubé síly, nýbrž strategie. Je odvážný a opatrný, rychlý. V jediném okamžiku přejde ze stavu naprostého uvolnění k prudkému skoku na vyhlédnutý cíl."
…
"Laň má mužské vlastnosti: je rychlá, rozumí zemi. Oba dva putují ve svých symbolických světech, dvě nemožnosti, jež se setkají, a protože překonají svou přirozenost a své zábrany, učiní možným také svět. Takový je mongolský mýtus: z různých přirozeností se rodí láska. V protikladu získává láska sílu. V konfrontaci a proměně se láska udržuje.
Máme svůj život. Svět stálo hodně úsilí, aby došel tam, kde je, sdružili jsme se nejlepším možným způsobem; není to ideální, ale můžeme spolu žít. Něco nicméně chybí - vždycky něco chybí, a proto jsme se tu dnes večer sešli: aby každý z nás pomohl druhým zamyslet se trochu nad důvodem své existence. Tím, že budeme vyprávět příběhy, jež nedávají smysl, hledat fakta, jež se vymykají obvyklému nazírání skutečnosti, dokud možná po jedné či dvou generacích neodhalíme jinou cestu.
Když italský básník Dante napsal Božskou komedii, řekl: Jakmile člověk dovolí, aby se objevila opravdová láska, pak se dobře uspořádané věci změní v chaos a rozkolísají všechno to, co považujeme za jisté, za pravdivé. Svět bude opravdový, až bude člověk umět milovat - do té doby budeme žít v přesvědčení, že lásku známe, ale nebudeme mít odvahu čelit jí takové, jaká je.
Láska je divoká síla. Když se jí pokoušíme zkrotit, tak nás zničí. Když se ji pokoušíme zajmout, tak nás zotročí. Když se ji pokoušíme pochopit, zanechá nás bezradné a zmatené.
Táto síla je na zemi, aby nám přinášela radost, aby nás přiblížila Bohu a našemu bližnímu: přesto dnes milujeme tak, že na každou minutu klidu připadne hodina úzkosti."
Michail se odmlčel. Znovu zazněl podivný kovový činel.
"Tak jak to děláme každý čtvrtek, nebudeme vyprávět příběhy lásky. Budeme vyprávět příběhy nelásky. Uvidíme co je na povrchu, a pochopíme, co je vespod: vrstva, v níž jsou naše zvyky, naše hodnoty. Když do této vrstvy dokážeme proniknout, uvidíme, že tam jsme my. Kdo začne?"
Několik lidí zvedlo ruku.
Jeden z příběhů nelásky
Michail vyvolal dívku arabského vzezření. Ta se obrátila k osamělému muži na druhé straně sálu.
"Už jste někdy s nějakou ženou v posteli selhal?"
Všichni se zasmáli.
…
"Ne," řekla dívka pevným hlasem. " Ale už se mu to stalo. A vím, že kdybyste vzal mou otázku vážně, odpověď by byla 'ano, už se mi to stalo'. Všichni muži, ve všech zemích a kulturách, nezávisle na lásce nebo sexuální přitažlivosti, už někdy selhali, a to často s osobou, po níž nejvíc touží. Je to normální."
…
Dívka pokračovala:
"Vypráví se nám ale tenhle příběh: všichni muži vždycky dosáhnou erekce. Jakmile jí nedosáhnou, myslí si, že jsou neschopní, a ženy přesvědčují, že nejsou dost přitažlivé, aby upoutaly jejich zájem. Jelikož je tato záležitost tabu, muž o tom nehovoří se svými přáteli. Řekne ženě pověstnou větu: 'To se mi stalo poprvé.' Stydí se sám za sebe a většinou se rozejde s někým, s kým by mohl mít skvělý vztah, kdyby si dopřál druhou, třetí nebo čtvrtou šanci. Kdyby víc důvěřoval lásce ženy, necítil by se ponížený."
Potlesk. Znovu se zapalovaly cigarety, jako by se spoustě lidí - ženám i mužům - velice ulevilo.
