Je tomu už přes dvacet let, co jsem přijela do Pithiviers s filmařským štábem, abych nafilmovala práci Michela Odenta, francouzského chirurga, jenž si získal všeobecnou slávu jako revolucionář v porodnictví.
Dokonce už ani tehdy nezapadal do žádné úhledné medicínské škatulky. Vystudoval na chirurga, ale pak, když vnesl svou objektivitu a zdravý rozum do porodnictví, ho přivádělo do rozpaků to, co tam nalezl: zastaralé praktiky, popírajíci logiku i vědu, nicméně přijímané bez ptaní po celá léta, které už samotnou svou povahou prodlužovaly porod, zhoršovaly bolest, zvyšovaly riziko porodních komplikací, a tím i invazivních lékářských zákroků.
Prostým prostředkem, totiž tím, že dovolil ženám, aby reagovaly na své vlastní porodní instinkty, aby rodily raději v měkkém prostředí, než aby byly obklopené nejmodernější technikou, a aby s nimi u porodu byli jejich partneři, kteří jim pomáhali a (doslova) je podporovali, postavil dosavadní poronickou praxi na hlavu a snížil počet lékařských intervencí, jako je klešťový porod či císařsky rez, prakticky na nulu.
Dr.Odent trvá na svém poněkud překvapivém tvrzení, že ve studii o tom, jak se učíme milovat, jež má začít už u matčina prsu pár vteřin po narození, se může skrývat klíč k příčině násilí v naší společnosti.
Tvrdí, že láska (či přitažlivost) má své skutečné kořeny už na buněčné úrovni, na povrchu buněk, a to ve formě receptorů, které se váží na (či se pojí s) ´informačními substancemi´ - tzv. ligandami, chemikáliemi, které s sebou nesou určité poselství. Tento fenomén přimykání se lze pozorovat jako lásku již na molekulární úrovni, a jak už budete tušit, je to jev vysoce výběrový. A podobně jako každá housenka má svůj zvláštní list, má i každá liganda pouze jeden receptor, k němuž se může přimknout, čili milovat.
Možná, že dr. Odent má opět pravdu, jako ji měl už posledně, co se týče porodu, a že tedy schopnost milovat - zhuštěná do nepříliš složité molekuly oxytocinu - a zvlášť schopnost milovat a zároveň chránit naši planetu je nezbytnou podmínkou globálního přežití.
